České Budějovice
České Budějovice byly významným královským městem, založeným roku 1265 Přemyslem Otakarem II. na soutoku Vltavy a Malše v oblasti sféry vlivu mocného rodu Rožmberků. Urbanistická struktura lokality je dána pravidelnou sítí ulic odvíjející se od rozlehlého náměstí a opevněním, které – při situování města v rovině – využívá zejména vodních toků. Zásadními sakrálními objekty středověkého města byly dominikánský klášter při hradbách na západní straně, farní kostel ve východní části města, světské dominanty zastupovala radnice v jihozápadním rohu náměstí (nejprve v jižní frontě, od 16. století v západní frontě).
Dějiny Českých Budějovic jsou konstruovány jako příběh věrně katolického města. Ve zkoumaném období 15. a 16. století však ve městě hrál významnou roli náboženský dissent, jež se marně pokoušel o změnu veřejně proklamované katolické orientace městských elit. Jedním z úkolů projektu tak je prozkoumat strategie (re)katolizace městské komunity spojené zejména s těmi projevy náboženské praxe v 15.-17. století, jež byly orientovány zejména na vizuální zkušenost věřících. Jakou roli pro posílení katolicity města hrál rostoucí kult obrazu Paní Marie Budějovické? Jak se na procesu (re)katolizace podílel kapucínský klášter, založený r. 1614, jehož realizace ve východní části města znamenala významný zásah do dosavadní urbanistické struktury do města (např. v prezentování průčelí klášterního kostela sv. Anny)? Jak se v prostoru města odrazila propagovaná úcta ke sv. Auratianovi a Panně Marii Budějovické jako ochráncům města? Jak odrážejí obrazy náboženský vývoj v symbolické topografii?
Dačice
Dačice jsou jedním z nejstarších měst historické Moravy, v současné době se však formálně nacházejí na území Jihočeského kraje. Leží na Moravské Dyji, nedaleko od jejího soutoku s řekou Vápovkou. Nejstarší písemná zpráva o Dačicích se datuje do roku 1183, kdy se v kronice milevského opata Jarlocha hovoří o farní osadě Dassyce (později Daczic). Ve stejném roce, tedy v roce 1183, nechal znojemský kníže a markrabě moravský Konrád Ota vysvětit zdejší kostel sv. Vavřince, který byl po roce 1775 stržen a na jeho místě došlo k výstavbě nového kostela ve slohu pozdního baroka.
K největšímu ekonomickému a kulturnímu rozvoji města došlo mezi léty 1459 – 1610 za panování Krajířů z Krajku, kdy byly Dačice příkladem náboženské tolerance. Do doby pobělohorské rekatolizace ve městě převažovali kališníci a příslušníci Jednoty bratrské, kteří zde tvořili uzavřenou enklávu s vlastním hřbitovem. Počet katolíků byl minimální, ovšem mezi nimi působila i skupina Italů blízkých vrchnosti.
Konfesní rozmanitost se odrážela i v symbolické topografii města, která zahrnuje vizuální formy reprezentace vrchnosti a městských elit. Převahu měli utrakvisté kolem farního kostela sv. Vavřince. Dominanta města, renesanční věž kostela sv. Vavřince, byla postavena společným nákladem Oldřich Krajíře a dačické obce v letech 1586 – 1592. Kamenné reliéfní erby obou stavebníků se nachází na fasádě jižní straně věže, stejně tak jako pamětní deska s veršovaným nápisem vzpomínající a oslavující skutky Oldřich Krajíře z Krajku i jména tehdejších členů městské rady. V té době byl ke kostelu přistaven i literátský kůr, při kterém působilo literátské bratrstvo. Měšťané a členové tohoto bratrstva se stali objednavateli utrakvistického graduálu (uložen ve sbírkách Městského muzea a galerie v Dačicích), který byl vyhotoven v letech 1586 -1587.
Dalším okruhem zájmu projektu jsou proměny této reprezentace za rekatolizace, která v Dačicích – stejně jako v jiných moravských a některých českých městech – začala již na poč.17. století. Případová studie se zaměří na zdejší významný stavební počin, jenž se stal projevem protireformace města v 17. století – založení bývalého františkánského klášterního komplexu (1660 – 1664) s kostelem sv. Antonína Paduánského (1672 – 1677). Pozornost bude věnována jeho zakladateli, Matěji Jiřímu Kapetovi (1598 – 1672), bohatému obchodníkovi se suknem, obnoviteli města po Třicetileté válce a doživotnímu primátorovi města.
Freistadt
Freistadt (ve starších českých pramenech též Cáhlov) je staré obchodní město. Bylo založeno již někdy kolem roku 1220 na významné obchodní cestě. Jeho obyvatelům se v průběhu 13. a 14. století podařilo získat významná obchodní privilegia, díky nimž město výrazně zbohatlo a rozvíjelo se. Sebevědomí zámožných měšťanů nalezlo své vyjádření v rozsáhlosti a výzdobě některých domů, farního i špitálního kostela, ve vytvoření pozoruhodné měšťanské kaple stejně jako ve vybudování hrobky Zinespanů na hřbitově u kostela sv. Petra.
V průběhu 16. století byla reformace ve Freistadtu nadšeně přijímána ve městské radě, mezi zámožnými obchodníky i řemeslníky. Katoličtí duchovní a měšťané se do počátku 17. století prakticky ocitli na okraji komunity. Rok 1627 však přinesl zásadní zvrat. Z nařízení císaře byli nekatolíci donuceni opustit město nebo konvertovat. Pro odchod se rozhodla téměř třetina obyvatel, což vedlo k velkému poklesu města na poli ekonomiky i kultury. Z Freistadtu se stalo provinční město, které již nikdy nedosáhlo dřívějšího lesku.
Je proto jistým paradoxem, že se však právě druhá polovina 17. století, tedy doba ekonomického úpadku města, stala obdobím horečné stavební aktivity. Jejím cílem bylo zastření paměti na nekatolický Freistadt. Ve městě vznikaly nové sakrální objekty, výzdoba starých kostelů byla opět výrazně doplňována či úplně proměňována, přičemž dostala konfesní konotace. Právě této fázi, v níž byly staré obrazy a sochy nahrazovány novými, byla v projektu věnována značná pozornost. Byly zkoumány příčiny proměn významů a paměti. Značná pozornost byla věnována zvláště farnímu kostelu sv. Kateřiny a kostelu sv. Petra, kolem něhož se nacházel nejstarší městský hřbitov. Zkoumán byl i osud bývalé kaple Zinespanů, která se proměnila z pompézní rodinné hrobky v profánní sklad, až se nakonec stala součástí nové křížové cesty, čímž byla její funkční kontext zcela zapomenut.
Jindřichův Hradec
Původně tržní osada s kořeny ve 12. století je poprvé písemně doložena k roku 1223, zřejmě nedlouho po založení místního hradu členem vítkovského rozrodu Jindřichem. Svými dějinami je Jindřichův Hradec spjat s rodem pánů z Hradce, jejichž rezidencí byl až do vymření rodu po meči na prahu 17. století. V letech 1604–1691 byl hlavním sídlem Slavatů z Luže a Košumberka, do jejichž držby se dostal jako dědictví Lucie Otýlie Slavatové, rozené z Hradce. Na sklonku 17. století získávají město Černínové, pro které byl hradecký zámek rovněž významnou venkovskou rezidencí. Právě otázka Jindřichova Hradce jako rezidenčního města je z hlediska projektu zásadní – docházelo (a případně jak) docházelo k „domestikaci“ veřejného prostoru města vrchností? Jakým způsobem vedle sebe koexistovaly identity města a vrchnosti a jak se jejich soužití projevovalo vizuálně? Jak pracovaly jednotlivé rody s vizuálními prostředky jako nositeli paměti na své předchůdce? Mimoto se nabízí ještě další okruh otázek spjatých s náboženskou situací ve městě, v předbělohorském období konfesijně velmi různorodém, což pro katolickou vrchnost představovalo problém. V jakých prostorech a jakou formou docházelo k vizuálním demonstracím rozličných konfesí působících ve městě? Jaké byly strategie nakládání s obrazem (v širokém slova smyslu) u zástupců různých konfesí? Jakým způsobem vizualizovali jezuité svůj vstup do města na prahu 90. let 16. století? Jaké vizuální prostředky byly použity v pobělohorském období během (re)katolizace města, jež během stavovského povstání stálo na straně stavů? Pro pobělohorské období se jako zásadní jeví také problematika vyrovnávání se městské obce s jezuity a jeho vizuální projevy.
Písek
Královské město Písek bylo založeno r. 1254 na důležité cestě na Prahu a vzápětí se stalo oblíbeným sídlem Přemysla Otakara II. Souběžně se založením města vznikly dominanty města jako je hrad a farní kostel a v jeho západní části byl založen dominikánský klášter, jenž byl v srpnu 1419 vypleněn husity. Spolu s Táborem se město r. 1419 postavilo proti Zikmundu Lucemburskému a stalo jednou z klíčových opor husitsví v regionu. Oficiální utrakvismus farní komunity se však musel potýkat s konkurencí dominikánského kláštera i dalších nekatolických konfesí ve městě, což vedlo ke konfesnímu rozštěpení městské komunity a novým stavebním podnikům vně hradeb během 16. století. Při nekatolické víře setrvala městská obec až do stavovského povstání, kdy město opakovaně podpořilo české stavy. V září 1620 však bylo město dobyto císařskými pod vedením Martina Huerty, následkem čehož byl nedávno opuštěný dominikánský klášter opětovně obsazen až jeho pomocí r. 1636. Zajímavými tématy dějin města Písku je problematika soužití dominikánského konventu s městskou obcí, aktivity kolem hradeb a založení kostela sv. Trojice i možnost zkoumání korporativních identit v 18. století.
Praha – Menší Město pražské
Počátky historie Prahy, nejvýznamnějšího politického a kulturního centra českého království, sahají až do sklonku 8. století. Tehdy započalo soustavnější osídlování levého břehu Vltavy a návrší nad jejím ohybem – tedy dnešního území Malé Strany a Pražského hradu, jež se od konce 9. století stal sídlem českých knížat. Malá Strana, dříve jako jedno ze třech pražských historických měst nazývaná Menším Městem pražským, se pro svou strategickou lokaci na úpatí panovnického sídla odedávna vyznačovala určitou specifičností. Množstvím objektů a počtem obyvatel se sice nikdy nemohla rovnat Starému a Novému Městu na pravém břehu, na jejím území se však soustřeďovala šlechtická a dvorská elita s vysokou úrovní bydlení a přirozenou potřebou sebeprezentace, jejíž objekty bezpochyby patřily k těm, které určovaly slohový vývoj architektury v celé Praze.
Dějiny Menšího Města začínají rokem 1257, kdy Přemysl Otakar II. v podhradí založil nové pravidelně projektované gotické město, jehož základem a centrem se stalo velké obdélné náměstí – dnešní Malostranské náměstí – nacházející se na hlavní cestě k Hradu. Ve století čtrnáctém prožívalo Menší Město rozkvět zejména v době panování Karla IV, kdy se Praha stala poprvé císařskou rezidencí a přitahovala tudíž bezpočet návštěvníků z celé říše. To se bezpochyby muselo výrazně projevit i v podhradí, které – ačkoliv v té době zdánlivě nedosahovalo významu Starého Města – bylo sídlem mnoha dvořanů a říšských hodnostářů. Od počátku 15. století pak bylo město epicentrem sporu mezi přívrženci katolické vlády a stále početnějšími utrakvisty, což se mu stalo osudným roku 1420, kdy v rámci bojů mezi Pražany sympatizujícími s husitským hnutím a královským vojskem zcela lehlo popelem. Jeho obnova za vlády nové dynastie Jagellonců pak probíhala velmi pomalu, avšak do roku 1450 byla znovu vystavěna většina objektů na náměstí a v hlavních ulicích.
V 15. století bylo hlavním aktérem vizuálního utváření města především prostší, ačkoliv dozajista materiálně prosperující měšťanstvo, zastávající nejrůznější řemeslné profese, doplněné zejména na náměstí o nižší šlechtu a prominentní skupinu měšťanů, kteří byly svou úřední a zastupitelskou funkcí vázáni ke zdejšímu radnímu domu. V 16. století pak zasáhly do podoby města události dvojího charakteru – destruktivního v podobě dvojice požárů v roce 1503 a v roce 1541 a naopak „konstitutivního“ v podobě rozkvětu a renesanční proměny za Ferdinanda Tyrolského a především pak za Rudolfa II., kdy se pražské podhradí zcela zaplnilo majetnými šlechtici a příslušníky dvorské elity, tedy širokým spektrem služebníků císařského dvora, kteří svou funkci a své postavení velmi často deklarovali okázalým způsobem života, jak bude ukázáno na některých památkách. Byla to však také měšťanská a intelektuální elita, pro kterou se doba 2. poloviny 16. a začátku 17. století stala časem nebývalé ekonomické prosperity, jež se v daném prostoru mohla srovnávat s prosperitou místní šlechty. S ní pak souvisel i rozkvět měšťanského uměleckého a náboženského mecenátu, jehož projevy budou rovněž zkoumány. Z konfesního hlediska bylo Menší Město již od roku 1420 nejednotné a z hlediska počtu kostelů převažovaly oficiálně utrakvistické náboženské instituce nad institucemi katolickými. Majoritní moc utrakvistů nad zdejšími kostely však zdá se nemusela být tak jednoznačná a značný vliv mohli mít i jiné protestantské konfese, jak naznačí výzkum ke stavbě farního kostela sv. Mikuláše.
Drtivé vítězství Habsburků nad stavovským vojskem v bitvě na Bílé hoře roku 1620 pak mělo na další vývoj pražských měst nesmírný dopad. Veškerá politická moc v zemi byla nyní v rukou císaře a jeho „přívrženců“ a duchovní správa byla svěřena církevním řádům, pověřeným provádět rekatolizaci, z nichž zvláště výrazně vynikalo Tovaryšstvo Ježíšovo. Přihlašujíce se k habsburskému kulturnímu a náboženskému programu, zaplňovala tato privilegovaná skupina Menší Město pražské především objekty stavěnými v duchu nového vládního slohu – baroka, který ukončil dosavadní pozdně renesanční vývoj a systematicky (a mnohdy velmi násilně) zasáhl do tváře města. Nebývalý rozmach zaznamenaly především řeholní domy a šlechtické paláce, které svou hmotou i výzdobou usilovaly o dojem monumentality a měly tak v této vizuální transformaci rozhodující vliv. Výzkum bude sledovat způsob, jakým hlavní rekatolizační řád jezuitů a nejvyšší zemští činitelé uskutečnili radikální stavební zásahy zejména v centrálním prostoru hlavního Malostranského náměstí a navždy tak pozměnili celý jeho charakter. Neutuchající sváry mezi zájmy zmíněného řádu a zájmy města pak zdá se daly vzniknout dalším památkám v prostoru tohoto náměstí, jejichž charakter a symbolická řeč bude rovněž zkoumána. Bohatství se v tomto období znovu stalo především přívlastkem aristokracie, která převzala úlohu církevních mecenášů a na určitý čas zdá se téměř zcela vytěsnila dříve tolik silný mecenát měšťanský.
Prachatice
Předchůdkyní města Prachatice byla osada Staré Prachatice s celnicí ležící na důležité obchodní cestě, tzv. Zlaté stezce, vedoucí z podunajského Pasova přes Šumavu do Čech. Prachatice byly založeny na počátku 14. století poté, co byla celnice přenesena jižněji od opuštěné celní osady. Během 14. století bylo město obehnáno hradbami a založen kostel sv. Jakuba. Prachatice, osazené převážně německým obyvatelstvem, se v době husitské hlásily ke katolictví a byly proto v roce 1420 dobyty husity a vypleněny. Od roku 1436 se Prachatice staly královským městem, které však bylo zastavováno různým majitelům: 1443 Oldřichovi z Rožmberka, Perštejnům a od roku 1501 Rožmberkům, kteří jej drželi až do roku 1501, kdy jej Petr Vok prodal císaři Rudolfovi II. Při stavovském povstání se prachatičtí hlásili ke králi Fridrichovi a v roce 1620 byly dobyty císařským vojskem, vypleněny, byla jim odebrána privilegia a staly se součástí eggenberského dominia. Město sice znovu ožilo v 17. století, ale těžkou ránu mu v roce 1692 přineslo zavedení císařského solního monopolu a přenesení dopravy soli z Prachatic do Českých Budějovic. Největším obdobím rozkvětu byla pro Prachatice doba od konce 15. do počátku 17. století, kdy byla dokončena nebo nově postavena řada významných památek jako bylo opevnění města s mohutnými branami či kostel sv. Jakuba, dnes s monumentálním raně barokním hl. oltářem i pozůstatky předbělohorské výzdoby chrámu. Ve městě je dochováno několik objektů s mimořádnou sgrafitovou či malovanou výzdobou průčelí pocházející z 16. století, mezi nimiž vyniká stará radnice zdobená na čelní fasádě pozoruhodnými malbami provedenými podle uceleného programu dokládajícího vysoké ambice měšťanské komunity při správě města.
Prachatice, které si na území „intra muros“ uchovaly podobu formovanou ve středověku a raném novověku i řadu velmi dobře dochovaných architektonických památek, nabízejí velmi dobrou příležitost ke studiu různých forem měšťanské reprezentace v období pozdního středověku a raného novověku.
Soběslav
Poddanské město nejasného původu, snad zeměpanského, je poprvé připomínáno k roku 1293, jako součást panství Třeboň však bylo spjato s rožmberským dominiem. Původně katolické město se postupně během 16. století konfesně transformovalo a v důsledku toho zde působily vedle sebe dvě náboženské komunity, jedna u farního kostela, druhá u špitálního. Zásadního významu nabylo město za posledního pána červené pětilisté růže: pro Petra Voka z Rožmberka nebyla Soběslav jen oblíbenou zastávkou na cestě do Prahy, ale také uvažovaným centrem evangelické vzdělanosti. Založení protestantské školy odráželo konfesijní převahu nekatolíků ve městě. Pro projekt jsou otázkou podoby rekatolizační praxe někdejšího nekatolického města a jejich odraz v jeho struktuře. Jako zásadní fenomén se v tomto směru jeví fundační aktivita Zachariáše Marka Markovského (1590?-1670). Tento soběslavský primátor se nesoustředil pouze na založení a podporu hřbitovního kostela sv. Marka, jeho širší činnost zasahovala i do farního a děkanského chrámu sv. Petra a Pavla, jakož i do špitálního kostela sv. Víta. Právě zkoumání raně barokní obměny vybavení svatyní se jeví jako nosný přístup zkoumání (re)katolizace. Posun konfesní sebeidentifikace někdejšího nekatolického města pak dokládá založení nepomucenské kaple při děkanském chrámu ve dvacátých letech 18. století.
Tábor
Představuje mezi vybranými městy specifickou lokalitu. Už založení města, které se původně nazývalo Hradiště Hory Tábor, bylo výjimečné. Byl založen jihočeskými husity v únoru a březnu 1420 na ostrohu nad řekou Lužnicí a Tismenickým potokem blízko jimi vypáleného Sezimova Ústí, kde již předtím stávalo pravidelně založené město s hradem. Jeho počátky jsou spojeny s chiliasty a radikálním husitstvím, kterého se obec držela až do 1452, kdy se podrobila Jiřímu z Poděbrad. Poloha města využívala komplikovaného terénu a město bylo masivně opevněno, díky čemuž vyvolávalo dojem pevnosti, jak se zmiňuje už pozdější papež Pius II, který město navštívil 1451. Impozantní stavba kostela Proměnění Páně na hoře Tábor a radnice, obojí stavěné v druhé polovině 15. století významnými pražskými staviteli, dokládají ambice městské utrakvistické obce, která zřejmě již v pozdním středověku a raném novověku čerpala z tradic svého založení. Ačkoliv se na mnoha renesančních fasádách výrazně projevila vlna rekonstrukcí v 50tých a 60. letech minulého století, v okolí nám. Mikuláše z Husi je mnoho cenných stavebních památek ze 16. století. Vnitřní výzdoba radnice a některých domů v detailech odkazovala na husitskou minulost, případně na reformaci.
Město, které vzhledem k okolnostem svého založení ve své topografii ani historii nemohlo vykázat stopy katolické tradice (město němělo např. žádný klášter), prošlo o to větší proměnou po pádu stavovského povstání a dobytí města Balthasarem Marradasem v 1621. Následky obléhání a kapitulace, která byla symbolicky zvěčněna na rytině Václava Hollara, byly tvrdé: polovina domů vzala za své, nebo byla opuštěna, město ztratilo archiv i majetek. V severozápadní části města byl jako zásadní rekatolizační krok v roce 1640 založen klášter Augustiniánů bosáků s kostelem Narození Panny Marie. Celý komplex klášterních budov byl vystavěn v několika fázích do roku 1666 tak, aby tvořil další dominantu města, pohledově spojenou s blízkým poutním místem Klokoty. Při začlenění nového kultovního místa do topografie města bylo rovněž využito potenciálu nekatolické paměti, která byla v městě stále živá, a nový řád tak mohl být prezentován jako završení „heretické“ minulosti města.